11.jpg

Minulý týden měla naše třída 3. B možnost zúčastnit se jedné z dobročinných akcí, a to konkrétně Peříčkového týdne, který pořádala charitativní organizace Nadace rozvoje občanské společnosti ve spolupráci s Českou televizí, známé též jako Kuře - Pomozte dětem. Pro nás se jednalo spíše o Peříčkový den, a tak jsme čtvrtek 25. 4. strávili venku v prosluněných plzeňských ulicích. Počasí nám přálo, takže jsme byli rádi, že nemusíme sedět ve školních lavicích, a pocit z dobrého skutku hřál stejně krásně jako usměvavé sluníčko na obloze…

Sešli jsme se před osmou hodinou ranní ve třídě, zopakovali jsme si pravidla, podepsali několik papírů, ale co hlavně, a to je to nejdůležitější, rozdali jsme si žlutá trička se vzorem Kuřete (logo organizace), brože s peříčky, které jsme pak za 50 korun prodávali, a také pokladničky, které jsme pak celý den střežili jako oko v hlavě. Byli jsme rozděleni do dvojic, někdy i trojic, přičemž každá skupinka (kterých tedy bylo asi 11) dostala stovku peříček, papíry pro nedůvěřivce a samozřejmě taky pokladničku. Oblečeni jako kuřátka jsme se rozutekli na všecky strany a téměř okamžitě začali s prodejem peříček…

Celé mé vyprávění bude sledovat skupinku tří „kuřátek“. Natálku, Štěpána a mě. Dohromady jsme měli dvě pokladničky, dvě stovky peříček a tři srdce ochotná pomáhat. Naše skupinka se chvilkově rozdělovala, ale společně jsme obešli část Bor, Slovan a nakonec i okolí sadů Pětatřicátníků. Zpočátku jsme chodili víceméně pohromadě. Například Štěpán na jednom chodníku a já s Natálkou na chodníku protějším. Zprvu jsme se setkali spíše s nedůvěrou, ba dokonce i neochotou lidí. Někdy jsme si důvěru nezískali dokonce ani razítky a podpisy, ani tak jsme se ale nevzdávali a vsadili na jistotu - domluvili jsme se s mou mamkou, že přijedeme k ní do práce, kde nás přivítali s úsměvem a touhou přispět. Střídavě se nám dařilo a nedařilo, a několikrát jsme se potýkali i s nehezkými urážkami. Aby se vše nezdálo tak špatné, mohu potvrdit, že toho dobrého bylo mnohem víc. Nejenže spousta lidí nabídku pomoci s úsměvem přijala, někteří za námi přišli sami, aby mohli přispět. Kupříkladu řidička tramvaje u Hlavní pošty. Velmi rychle uzamkla kabinu, vyskočila z tramvaje a zakoupila si hned dvě peříčka, která si během nástupu cestujících ještě stačila připnout k saku. No není právě tohle jeden z důvodů, proč nepolevíte v dalším snažení?

Když čerpám z vlastní zkušenosti z ulic, mohu s jistotou říct, že nejvíce přispívaly ženy, kromě nich ale i postarší lidé. Nejvíce ti, od kterých bychom to vůbec nečekali. No a naopak, když jsme sázeli na jistotu, odmítnutí nás bolela snad ještě víc… Jak říkám, někdy to nebylo vůbec jednoduché, síly psychické i fyzické nám chvílemi docházely, ale nakonec se nám s Natálkou a Štěpánem podařilo prodat krásných 189 peříček a díky vřelosti některých občanů se nám podařilo vybrat i několik stovek navíc, ostatně jako všem skupinám.

Kolem třetí hodiny odpolední jsme s Natálkou vrátily pokladničku zpět panu učiteli a nabyté zážitky jsme s ním ihned zkonzultovaly. S klidným srdcem, hřejivým pocitem a radostí mohu říct, že ve čtvrtek se naší třídě podařilo vybrat minimálně 58 000 korun, a to jen když nepočítám bonusy. Myslím, že to není málo, a že na sebe můžeme být pyšní. Věříme, že namožené tzv. “usmívací svaly“ a unavená lýtka za to stály a že tyto peníze opravdu pomůžou všem dětem, které to budou potřebovat.
Za to mockrát děkuji. Děkuji České televizi, Kuřeti, Natálce, Štěpánovi, panu učiteli Tesařovi, který nám byl podporou a zajišťoval komunikaci mezi námi a samotným Kuřetem, a v neposlední řadě děkujeme všem lidem, kteří přispěli. Ať už jste dali dvě stě nebo pár korun, patří vám velký dík.

Pro mě tahle akce byla úplně nová zkušenost, úplně nový druh komunikace s lidmi, úplně nový zážitek. Poznala jsem další stinné i světlé stránky společnosti, uvědomila si opravdovou sílu předsudků a přitom podpořila dobrou věc. Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem ani tak nepomohla já Kuřeti, spíš Kuře pomohlo mně…
Slovy amerického filosofa a básníka Ralpha Walda Emersona: „Jedním z nejkrásnějších paradoxů života je, že kdykoliv se upřímně snažíme pomoci někomu jinému, pomáháme i sami sobě…“

Děkujeme…

Eliška Rybová, 3. B