12.jpg

ImageMasarykovo gymnázium! Ale pěkně popořádku. Skončila krajská kola a minulý páteční večer bylo vyhlášeno téma pro kolo celorepublikové – Život jako prezentace. Týmy mají šest dní a sedm nocí na to, aby připravily prezentaci novou, a pokud možno ještě lepší, než byla ta pro kolo krajské. Půjde o hodně (a to nemyslím pouze ocenění materiální).

V pondělí máme první zkoušku. „Paní učitelko, nečekejte žádný zázrak, stále se s tím tématem pereme a nevíme, jak ho pořádně uchopit,“ vítá mě Olda – vedoucí týmu – mezi dveřmi. Kluci předvádějí svůj nápad ve velmi, velmi hrubých rysech. No nazdar, říkám si v duchu, ale nahlas je chválím, jen ať pokračují, že je to super. Loni touhle dobou byla prezentace z 90 % hotová a zbývající dny se pilovaly už jenom detaily a drobné nuance ve slovních obratech.

Ve čtvrtek máme další schůzku. Během dne dostávám esemesku s omluvou, že ji kluci ruší, protože by mi nemohli ukázat o moc víc než v pondělí, a že jedou k Martinovi na té prezentaci pořádně „máknout“. Za pět minut dvanáct. Vždyť celostátní kolo je už zítra! Začínám si zoufat.

Páteční ráno nezačíná příliš optimisticky. Ujel mi autobus do Plzně a já operativně vyhodnocuji situaci – na „stopa“, nebo v lodičkách sprintem domů kamenitou silnicí a zburcovat manžela, aby zapomněl na rohlíčky dnes obzvláště vypečené, nastartoval auto a odvezl mě na autobusové nádraží sám? Stopování po krátkém zvažování všech pro a proti zavrhuji – v této situaci by bylo značně nespolehlivé, a tudíž riskantní.

U autobusu jsem jako první, už nemám strach jako vloni, jestli kluci dorazí včas. Už vím, že je na ně spoleh. Čekám na ně jen chvilku. Nedám na sobě znát, že jsem z obavy, že to nestihnu já, propotila halenku hned na začátku dne, a s povzbudivým úsměvem nastupuji do autobusu.

Vylézáme ve Stodůlkách z metra a podobně jako v loňském roce se cítíme naprosto ztraceni (proč jen je ta reálná realita vždycky jiná, než to, co si člověk nastuduje v realitě virtuální?) Po loňské zkušenosti se svým předpotopním návrhem někoho se zeptat na cestu o tom letos ani neuvažuju. Navíc Olda už automaticky vyndává „džípíesku“ a popochází, čekaje na signál. „Mám ho,“ suverénně vyrážíme vytýčeným směrem. Ale ouha, přístroj nás navádí na rušné silnice a přitom je kolem tolik příjemně se klikatících chodníků. Každou chvíli slyšíme „Přepočítávám“, ale držíme se statečně a nepolevujeme ve svižném tempu, které jsme chtě nechtě v chladném ránu museli nasadit. Až v okamžiku, kdy si myslíme, že tohle už ta ďábelská krabička opravdu nemůže myslet vážně, Olda na chvíli znejistí. Do té doby pohodlný a pečlivě udržovaný chodník ze zámkové dlažby náhle končí – oranicí.

Okamžitě toho využívám a beru iniciativu do svých rukou. „Tak se někoho zeptáme,“ neptám se, ale oznamuji, a aniž bych čekala na odpověď, vrhám se na první paní, která stoprocentně vypadá jako domorodkyně. Chcete vědět, jaká je pravděpodobnost toho, že v Praze narazíte na Pražáka? Chcete to vědět úplně přesně? Malá. První paní obtěžkaná taškami je Ukrajinka, pak nás míjí dva Vietnamci, třetí paní je důchodkyně, ale je tu jenom na návštěvě. Až napočtvrté máme štěstí – paní naprosto jistě ví, kde se náš cíl – VŠEM, tedy Vysoká škola ekonomie a managementu, která se letos ujala pořadatelství – nachází a ještě jde kousek s námi, abychom opravdu nezabloudili.

Prezentační místnost je příjemná – světlá, a přesto je promítaný obraz velmi dobře vidět. Atmosféra je v rámci možností uvolněná. Zdravíme se se starými známými z loňska, vybíráme si místo, ze kterého máme nejlepší přehled o tom, co se bude před plátnem dít. Netroufám si odhadnout naše šance. Loni jsem si byla vysokou příčkou téměř jistá a pak přišlo zklamání. Letos ani nevím, jak finální produkt mého týmu vypadá. Snad je to tak lepší – kupodivu nejsem ani trochu nervózní, což se o klucích říct nedá. Nahlédnu do jejich scénáře, přečtu pár řádek, ale pak to vzdám. Když překvapení, tak pořádné.

První týmy už mají své prezentace za sebou. Nastupujeme jako šestí, před první přestávkou. Jsem vystoupením „svých koní“ příjemně překvapena. Dovoluji si první hříšnou myšlenku: Kluci, zatím nemáte konkurenci. No, uvidíme. Prezentují další týmy. Některé jsou fakt dobré. Začínám znovu pochybovat. Najednou je po všech vystoupeních a porota sčítá body. Přepadne mě obrovská nervozita. Oba moderátoři se snaží publikum rozptýlit několika vtipnými výstupy a glosami („Jako jednu z cen od firmy Microsoft dostanou soutěžící propisku s Windows 7, která nepadá.“ „...a pro výherce tady máme nadupaný notebook Leninovo.“ „...tohle udělátko od firmy BenQ může sloužit i jako laserové ukazovátko. Á, pan porotce kroutí hlavou, že nemůže. Tak ne...“ A tak dále.)

Body jsou sečteny, nastává okamžik pravdy. V druhé sedmičce (ze 14 týmů) nejsme. Spadl mi kámen ze srdce, nikoli však ze žaludku. Ani páté až sedmé místo jsme neobsadili. Prosím, ať to není bramborová, modlím se v duchu. Není. Skoro jsem zapomněla dýchat, jak jsem byla napnutá. Ani na třetím místě není čteno jméno našeho týmu. Pavel se na mě nevěřícně obrací: „Nezapomněli na nás?“ Jméno týmu na druhém místě už nevnímáme, protože nemůžeme uvěřit. Vyšlo to! Jsme nejlepší prezentiádníci z celé republiky. Je to velmi hojivá náplast na naši loňskou bolístku. Tým Tomáš, Garrigue a Masaryk ve složení Oldřich Brabec (kapitán), Pavel Bělík a Martin Čmolík ze sexty B je na „bedně“. A rovnou na příčce nejvyšší.

Gratuluju, kluci, jsem na vás pyšná.

Ing. Simona Martínková


Motto naší prezentace: „Kéž by šlo v životě, podobně jako v prezentaci, přejít na další slide.“

 

Image
Vysmátí a přitom plni nervozity a očekávání věcí příštích

Image
Instalace mikroportů

Image
Konečně prezentujeme

Image

Image
Teď už můžeme v klidu posvačit

Image
Letošní porota (po stranách oba moderátoři)

Image
Na stupních vítězů

Image
Přehlídka všech 14 týmů

Image
Máme to za sebou

 

Foto Simona Martínková


Celostátní kolo – 15. dubna 2011 – VŠEM Praha – více informací zde, naše vítězná prezentace a fotogalerie z celého klání.
Krajské kolo – 6. dubna 2011 – Masarykovo gymnázium, Plzeň – naše prezentace .